Eva Anna Mortemová: Křídla nevinnosti
Mladá autorka, jejíž tvorba osciluje mezi realismem, existencialismem a surrealismem, přináší čtenářům příběhy, které otevírají hluboké otázky lidské existence.
Eva Anna Mortemová je talentovaná autorka povídek, divadelních her a novel, jejichž témata se dotýkají bolesti, strachu a smrtelnosti. Její tvorba se vyznačuje nekompromisní otevřeností a hlubokým zkoumáním lidské psychiky. Mezi její nejznámější díla patří Divnozem a Úder zvonů petrohradských, v nichž se mistrně pohybuje na hranici mezi realitou a temnými zákoutími lidského podvědomí.
Eva Anna aktuálně studuje IB DP a v budoucnu by se ráda věnovala žurnalistice a tvůrčímu psaní. Pro ni samotnou je psaní nejen uměleckým vyjádřením, ale i hlubokým spojením s vlastními emocemi, bolestmi a touhami. Každé její slovo je pokusem o uchopení něčeho nevyslovitelného – něčeho, co však zůstává v srdci.
Dnes vám přinášíme její povídku Křídla nevinnosti – příběh o samotě, porozumění a nečekaném přátelství, které se může zrodit i v těch nejjemnějších dotecích života.
Ta louka, po které jsem s radostí kráčel každé léto, mi darovala přítele, na něhož jsem nemohl zapomenout a který mi utkvěl v paměti na dlouhá léta mého osamělého života. Mé povolání mi mnoho nepřinášelo, rodinu jsem neměl, jen mlčky jsem žil s chladným dechem a srdcervoucími myšlenkami. Ach, jak nádherný tehdejší den byl, když započal teplými slunečními paprsky na orosené trávě a jemným vánkem, jenž přinášel sladkou vůni stromů z velké dálky. Ten den zdál se mi poněkud zvláštní, přesto skrýval nespočet tajemství – třeba o malých tvorech obývajících své domovy na kousku travnaté plošiny mé země. Obdivoval jsem jejich svobodu, nikoli však způsob života, jaký vedli, přestože byl jednoznačně lepší, než jaký jsem měl já sám.
Když jsem toho dne kráčel po trávou pokryté ploše, zaujal mne drobounký motýl plachtící ve vzduchu. Natáhl jsem ruku, abych mu umožnil trochu odpočinku. Ucítil jsem jeho strach, stejný, jaký mívali lidé, když pomalu umírali a doufali. Zdálo se, že má spoustu sil a mou pomoc nepotřebuje. Jenže zmýlil jsem se – poté, co usedl na mou dlaň, jsem pochopil, že mu schází síly. Prohlížel jsem si ho ze všech stran, to se ví. I když se při mých pohybech dlaně zachvěl, stále setrvával.
Dalšího dne toho léta jsem se vydal znovu na místo motýlova života. Létal kolem vysokých stonků lučního kvítí a bezstarostně hledal ten nejšťavnatější květ plný nektaru. Přišel jsem proto o něco blíž k tomu stvoření a užíval si jeho přítomnosti. Ach, byl mi dražší než ti, kteří se nazývali mými přáteli. I když se může zdát, že přemýšlím bláhově, přišlo mi na tom něco vzácného.
Dovolil jsem si motýlovi říkat příteli. Pro toho malého tvorečka jsem byl jen dalším stvořením obývajícím planetu Zemi. Ze zoufalství jsem si tolik namlouval, že mi dokáže naslouchat, že mou samotu cítí. Jenže to byl jen motýl, který se mne nebojí, protože jsem mu ukázal, že mu nebude ublíženo. Nic ode mne neočekával a jen pokojně žil s tím, že jsem se zde najednou objevil. Nebyl jsem mu ničím víc než člověkem milosrdnějším než ti, kteří by mu křidélka utrhli. Pro mne měl však hodnotu, jakou jsem já pro něj nikdy mít nemohl.
Zestárl jsem, ač nerad. Už jsem necítil tu vůni lučních květů a stromů z velkých dálek jako tehdy. Rozhodl jsem se proto, že si naposledy připomenu, jak krásná ta louka byla a jak krásný a nevinný tvor mi věřil, aniž by mě soudil, jak to lidé na této zemi tolikrát činili.
