Eva Anna Mortemová: Divnozem I
Protagonista se probouzí v podivném světě, kde čas neplyne a logika snu se střetává s těžkostí bytí. Z pokojíčku a pracovny otce se propadá do surrealistických krajin, kde kvetou podivné květiny a kde potkává smějící se ústa bez těla či kočku, která zná hloubku ticha, klade otázky, na něž neexistují odpovědi. Divnozem je existenciální poutí, na které hrdina hledá řád ve světě plném absurdity, touží porozumět i pochopit, i když ho vše vede spíš k nepochopitelnosti sebe sama.
I.
Otec nikdy netrpěl nepořádkem. Pochopil jsem to z jeho lejster, jež bez ladu a skladu vězela na stole v nepočitatelném množství. Nejprve v podobě sloupců, posléze řádků, na nichž se skvěla písmena, jež stále opakovala, kterak musí věci míti svůj řád. Taková slova ve mně jitřila hněv. Dobře jsem věděl, že věci je nutno uspořádat, však otcovo věčné kárání mne rozčilovalo.
Nevyprávěl mi pohádky, jak to matky dělávaly, a nebylo tomu tak pro nedostatek rodičky, nýbrž pro jeho neschopnost vyprávět. Kdykoli jsem jej poprosil, vždy mi toliko pravil cosi o svém dni v zaměstnání. Tak se stalo, že mé dětství nebylo utkáno z dokonalých dní. Avšak i tak jsem svého otce vřele miloval, neboť byl jediným, koho jsem měl – neboť on byl mým otcem a já měl to štěstí, že jsem jej měl. Dokázal jsem mu odpustit veškeré nešvary světa, i ty jeho nekonečné lamentace o práci. Stále pracoval. Jeho pracovna byla skromná, šedavá, zatuchlá, naplněná vetchým nábytkem, nad nímž se otvíralo okno s výhledem na louku, co neměla konce. Květiny člověk neuzřel, neboť nikdy na ní nevykvetly. Jako dítě jsem netušil proč. Věděl jsem jen tolik, že jsem po ní běhával a cítil v dlaních její stébla.
Dnes mne zase opustil – musil vydělat nějaké peníze – tak jsem si vzal svého oblíbeného plyšového medvěda, kterého jsem dostal tenkrát v Moskvě, poté ulehl na koberec, chvíli sledoval čistě bílý strop a zničehonic usnul.
Jakmile jsem upadl v spánek, svět kolem mne se rozplynul v mlhavém oparu, jenž měkce obestřel mou mysl i údy. Nebylo více stropu nade mnou, nebylo koberce pode mnou, nebylo ani čtyř stěn, v nichž jsem až dosud dlel. Místo toho jsem se ocitl v širé pláni, kde tráva v nekonečných vlnách splývala s obzorem. Každé stéblo bylo vyšší než já, lehce se kývalo pod neviditelným vánkem a jeho šum zněl mi v uších jako tiché šepotání neznámých hlasů.
Marně jsem pátral po čemkoli známém – otce nebylo, domova nebylo, ba ani mého věrného plyšového druha. Stál jsem o samotě uprostřed moře trav, které se chvěly jako zelenavé hladiny, a cítil jsem podivnou tíhu v hrudi, jako by cosi nepojmenovatelného leželo na mém srdci. Čas zde neplynul tak, jak jsem jej znal, neboť slunce spočívalo na nebi nehybné, neuhýbaje ani o píď.
A pak jsem je spatřil.
Dveře.
Nestály ve zdi, neboť žádné zdi tu nebylo. Nespočívaly na podlaze, neboť ani podlaha zde neexistovala. Prostě byly. Vztyčené uprostřed trav, lehce se kývaly ve větru, jinak nehybné, jako by zde stály od věků a na věky měly setrvat.
Byly ze dřeva tmavého a drsného, pokrytého nesčetnými rýhami a vrypy, co vypadaly jako starobylé runy, jejichž význam mi unikal. Klika, chladná a kovová, vábila mne k sobě s podivnou neodbytností. Přistoupil jsem blíže, ruka má se nepatrně zachvěla, když jsem se dveří dotkl. Nepohnuly se, a přec cosi na jejich povrchu odpovědělo mému doteku, jako by dřevo bylo živé. Věděl jsem, že není cesty zpět, že nemohu státi v této podivné říši navěky. Musím vejít. Stiskl jsem kliku.
Dveře se otevřely bez jediného zavrzání a za nimi se rozprostřela tma hlubší než nejčernější noc. Nevydávaly žádný zvuk, žádný pach, žádný pohyb, a přec bylo jisté, že skrývají cosi, co čekalo jen na mne.
Učinil jsem krok vpřed, a jakmile jsem překročil práh, svět kolem mne se znovu rozplynul.
Padal jsem. Nikoliv tělem, nýbrž duší. Propadal jsem se skrze cosi nehmotného a přece pevného – skrze samotu a vzpomínky, skrze hlasy, jež šeptaly jména, která jsem neznal. Otcovy papíry vířily kolem mne, slova se rozpadala v prach, řádky se ztrácely do nicoty.
Ležel jsem na louce. Slunce bylo na svém místě, tráva se pohupovala jako dříve. Jen dveře zmizely. A já si nebyl jist, zda jsem je kdy spatřil, či zda nebyly jen snem v srdci jiného snu.
Dveře byly pryč. A já… byl jsem si snad jist, že kdy existovaly?
V dáli postávala lampa. Byla samotná v moři trav, a přece jsem vycítil její setrvačnost i přes všechnu tíhu myšlenek, pochmurných snů a domněnek.
Zaslechl jsem hlas, snad její, zdálo se mi: „Vyšplhej na mne, vyšplhej na mne.“
Nuže, nezbývalo mi ničeho jiného než poslechnout.
Vyšplhal jsem.
Kolem mne se náhle vznášela křídla. Ne… nebyla to jen křídla – uprostřed měla pouhé oko. Dívala se na mne, vznášela se, ale křídla se nehýbala. Něco se ke mně natáhlo. Ruka v rukavici, nepatřící tvoru lidskému, a přec… a přec? Tělo bylo lidské, byť hlava – ó běda! – byla hlavou květiny, rozkvetlé v groteskní napodobeninu života. Uprostřed jediný zřetelný kruh. Oko. Beze jména, beze slov. Hledělo přímo na mně.
„Probuď se, probuď se, probuď se!“ zakřičelo to.
Plakal jsem.
Co se děje v mé dětské hlavičce?
Tělo bezmocně padalo z lampy do nicoty – nebo spíš ne, něco mne táhlo hlouběji a hlouběji do oné nicoty.
II.
Byl jsem tu nespočet dní, aspoň jsem se domníval. Nikdy zde nenastala noc.
Probudil jsem se. Ležel jsem na tvrdém, chladném povrchu. Když jsem se posadil, cítil jsem na své kůži mokré oblečení. Když jsem se rozhlédl, došlo mi – ale jist jsem si nebyl –, kde to vlastně jsem. Ležel jsem na promočených kachličkách, v temné místnosti s obrovským bazénem.
Postavil jsem se, maje nohy ponořené v kalné vodě, a počal jsem se prodírati tímto bludištěm. Stěny místnosti byly obloženy kachlemi, jež se leskly v chabém světle, které pronikalo odkudsi z neznáma. Vzduch byl těžký, plný vlhkosti a já cítil, jak mi kapky vody stékají po tváři.
Kráčel jsem dál, maje před sebou jen temnotu a neznámo. Mé kroky se ozývaly dutým zvukem a já měl pocit, že jsem sám v tomto zapomenutém místě, kde čas ztratil svůj význam.
Něco jsem zaslechl. Snad šepot ďábla?
Otočil jsem se a přede mnou spatřil velká ústa. Smála se. Smála se snad mně? Smála se mé zoufalosti?
Pozdravil jsem je slovy, že nevím, kde se nacházím, že mi má existence připadá cizí, že má osobnost ode mne odešla, že neznám své jméno. Ale ujistil jsem je, že svou přítomností nechci rušit jejich existenci.
„Proč se smějete?“ zeptal jsem se. Avšak hlas mi zůstal v hrdle zadřený, jako bych v sobě držel jakési neviditelné pouto.
Voda v bazénu se lehce pohybovala, jako by odpovídala na otázky, které nikdy nepadly.
„Směji se, protože jsem,“ odpověděla ústa – jejich slova nebyla slovy, ale spíše pocitem, který se přeléval z jednoho místa na druhé. Smích nebyl projevem radosti, ale jakési hluboké, temné spokojenosti, kterou nelze vyjádřit slovy, jež jsou omezená.
Ústa byla čím dál širší, smích stále divočejší. Ztratila svůj tvar, nebylo v nich nic konkrétního. Jen zrychlený, zběsilý zvuk, jenž otřásal celým prostorem.
„Přijď blíž…“ zaznělo z nich – teď však ve výsměšném tónu, jako by vyzývala mé tělo, mé srdce, abych se stal součástí tohoto podivného, nepochopitelného jevu.
Byl jsem na pokraji zoufalství, ale i jakési zvláštní zvědavosti, neboť jsem tušil, že toto je část nějaké větší hry, světa, který jsem neznal, ale do něhož jsem spadl.
Vstoupil jsem hlouběji do místnosti. Pomalu jsem se přibližoval k těm ústům, jež se stále smála – jakýmsi neustálým, otravujícím smíchem, jenž byl stejně prázdný, jako byla prázdná celá místnost.
„Co je to za místo?“ zašeptal jsem. Ale odpovědí mi byl jen další smích. A ten smích se proplétal s tichým šuměním vody v bazénu, který stále čekal.
„Nechoď do vody, utopíš se,“ řekla ústa. Stále s tím velikým, poněkud pokřiveným úsměvem.
Avšak já nevěřil. Skočil jsem do vody. Dusil jsem se. Nedusila mne však chladná voda – dusily mne mé myšlenky.
Opět jsem stanul na nohách svých, jako by mne neznámá síla zvedla z podlahy. Pod kroky mými se ohýbala stébla trávy a já stál na té samé louce, v níž se čas zdál být ztraceným. Přede mnou pak stálo něco, co připomínalo dveře – avšak ne zcela. Tyto dveře se lišily od těch, jež jsem viděl dříve. Měly podobu, jako by byly protkány stíny, a v jejich středu spočívala tma. Zdálo se, že cesta k nim je nekonečná, ale byl to klam, neboť v několika krocích jsem stanul před nimi.
Otevřel jsem dveře.
A co jsem spatřil za nimi?
Temnotu.
Byla to temnota, která se mi zdála přítomná nejen v té místnosti, ale i v mém vlastním srdci. Kamkoli jsem pohlédl, spatřil jsem jen stín.
A uprostřed té temné prázdnoty stála ona – kočka.
Avšak co to bylo za stvoření? Kočka, jež měla místo hlavy květinu. A v oné květině, místo očí lidských, žhnulo jediné oko, jehož pohled se zdál číst vše, co zůstalo nevysloveno. Tělo její bylo kočičí, ale celé zjevení působilo jako výsměch – a současně jako podivná moc, již jsem nechápal.
Pozdravil jsem ji. Hluboce skloněn. V úctě, neboť v mé zmatené mysli jsem netušil, co jiného učinit.
Kočka se na mne zadívala. Její pohled byl tvrdý a přímý, jako by v jejích očích spočívala pravda, kterou jsem dosud nepoznal.
Poté se přiblížila – jako by věděla, že jsem příliš slabý, abych se jí ubránil. A její hlas, jenž nezazněl nahlas, nýbrž ve mně, připomínal šepot větru ve stromech.
„Chlapče, neboj se mne.“
„Proč máš místo hlavy květinu?“ zeptal jsem se. Zvědavost mne pohltila. Ta otázka visela v mé mysli, jako když se ptáme, proč je svět takový, jaký je, nebo proč jsme tím, čím jsme.
Kočka se zasmála. Její smích byl šílený – jako smích temného jara, v němž květiny vyrostou jen proto, aby zchřadly ve chvíli, kdy si toho nikdo nevšimne.
„A proč ty, chlapče, máš hlavu místo květiny?“ odpověděla otázkou, jež byla jako zrcadlo odrážející nesmysl, jenž jsme považovali za pravdu.
Zůstal jsem stát. Zmatený. Zklamaný. A cítil jsem, jak se mé srdce začíná ztrácet v temnotě kolem.
„Ty jsi ale hloupá kočka,“ vyhrkl jsem nakonec, zlostně a nepohodlně, se srdcem plné hořkosti a prázdnoty.
Noha má, byť malá, dupala do země v odrazu hněvu, který jsem nedokázal potlačit.
Kočka se opět zasmála. Její smích zněl jako ozvěna v prázdném prostoru, kde nic nemá smysl, a přesto je vše podivně přítomné.
„A nejsi tím hloupým právě ty?“ pravila klidně. Její slova byla jako kladivo dopadající na mou mysl, která se pokoušela uniknout.
„Díváš se na kočku a nazýváš ji hloupou? A co jsi ty, chlapče, když se ptáš, ale nikdy nenacházíš odpovědi?“
Kočka přistoupila blíže. Její pohyb byl ladný, avšak v jejím zjevu byla jakási starodávná lehkost – tanec zapomenutého času. Její krk se ohnul v úhlu, jaký lidské tělo nezná. A její slova, jež pronesla, byla plná tiché vřelosti i chladné nelítosti.
„Myslíš, že smysl je něčím, co lze uchopit do dlaní? Ach, chlapče, jak ty jsi hloupý. Pohleď kolem sebe a přemýšlej – jsi v tomto světě víc než jen divadelní postava, co opakuje slova, která jí byla vnucena. Hledáš smysl, ale nevidíš, že ten, kdo hledá, je sám sobě vězněm. Co když svět, který nazýváš prázdným, prázdný není – ale tvé srdce je jen sklenkou, co nikdy nepojme všechny otázky, jež v ní zní?“
Chvíli jsem stál, neschopen odpovědi. Kolem mne panovalo ticho – tak hluboké, že jsem slyšel, jak mé myšlenky mizí ve vlnách, jež přicházely z neexistujících břehů.
„Jak mám vědět, co je pravda?“ zeptal jsem se znovu, přičemž má slova, jak se zdálo, pohltilo temné ticho místnosti.
Kočka se rozesmála. Její smích zněl jako vítr, jenž zavírá staré dveře.
„Smysl? Což není jen slovo bez podstaty? Svět není nic než prázdné místo, v němž se ozývá jediný smích – smích toho, kdo vidí vše, co jsi, a co nikdy nepochopíš. Tvé hledání je tvým vězením, tvým pádlem, jež tě nikdy nevyvede na břeh.“
Mé srdce, které jsem považoval za pevné, bylo nyní zmítáno bouří, kterou rozfoukala její slova. Cítil jsem neklid, strach, ale i zvláštní úlevu. Věděl jsem, že klam, kterým jsem žil, se právě rozpadl.
„Tak co mám dělat?“ vydechl jsem. „Jestli smysl neexistuje, jak mám dál žít v tomto světě plném nicoty?“
Kočka se na mne zadívala – jako zrcadlo, které ukazuje všechno i nic. Její slova byla protkaná hlubokým tajemstvím a chladem.
„Možná nic. Možná právě to je tvé jediné volání – abys nehloubal, co jest a co nebude. Možná je právě ta prázdnota podstatou života. V tom, že nevíš, co máš vědět, se skrývá celý smysl. A možná jsi právě teď živý jen proto, že nevíš, co je to být mrtvý.“
Kočka se zasmála znovu. Tiše, zato hluboce, jako když znějí staré zvony, které už nikdo neslyší.
A já, stále zmatený, jsem se zadíval na její květinovou hlavu. Ta vyzařovala zvláštní, temnou energii. Věděl jsem, že odpověď neexistuje. A přesto jsem cítil, že v mém srdci začíná růst něco víc než pouhá otázka.
Možná to byla jen iluze.
Možná jsem se právě ztratil ve vlastním odrazu.
