Poetický debut Daniela Šrámka

Jarní vidina 

Radoval jsem se nad tou tváří, 
očima, jež probouzely svět, 
úsměvem, jenž v stínu září, 
tající v jarní květ. 

Mnoho slov nepadlo, když jsem se díval, 
jak na nebi jas se třpytí zas, 
ve chvílích, v nichž jsem dřímal, 
cítil ten starobylý lásky čas. 

Stačil moment, v němž bych utonul, 
pak bych v jejích očích prozřel, 
po tichých řekách bych plul 
a navždy radost zřel. 

Mylně dumám nad možností, 
že se mi otevře brána ráje, 
jehož půvab plný ctností 
objeví se na prvního máje. 

Raduji se, i když moc dobře vím, 
jak tato báje dopadne, 
odpoutám se, dobré mravy ctím 
a plamen vášně navždy pohasne. 

Možná teplo jara napoví mi, 
jak kráčet po této pouti. 
Píšící tyto vřelé rýmy, doufám, 
že jednou spolu budeme plouti. 

Poslední ozvěna 

Bledá krajina, v dálce bloudící, 
v ráji se tříští bílý šum, 
na kraji lesa řeka proudící, 
návraty, pozdravy přátelům. 

A v té dáli chvíle možností, 
úsměv radosti, smutku i bázně, 
vlna otevírajíc se skutečnosti, 
vzdor pochodů sílí rázně. 

A já jen dál poslouchám, 
ta slova jako dýky vražené, 
v krutém boji naslouchám 
hlasu moudrému, mně tak vzdáleném. 

Byť pravda snesla se do uší mých, 
přátelé vyčítají mi mnoho chyb, 
obstojím já tu radu nadlidskou, 
setřu z tváře slzy hořké, 
sepíšu dojmy v rýmy vznešené. 

A když myšlenky tíží víc než dřív, 
navracím se do dálek prastarých. 
Tam, kde se rozum do ticha skryl, 
jen prach a stíny v očích bezduchých. 
Na obzoru svítí bájný strach, 
kroky se ztrácí v dunách zlatavých. 

Obstojím já v tomto tanci,  
tanci nadlidském, 
kde vítr šeptá slova 
o smíru, síle a vzdoru lidském, 
jež v paměti zůstanou věčným odkazem. 

Píseň labutího jezera 

Byl to den nesmělý, 
travnaté plochy radovaly se, 
labutě zpívaly, touhu zřely, 
pod holými stromy v zimní kráse 
zněly písně líbezné. 

Zalíbily se duším plovoucím, 
skrz oči čiré a jasné, 
na hladině, kde oheň žhne, 
viděly sílu rostoucí, 
vznášející se nad obzorem, 
kde se lidé radovali, perly lesknoucí, 
jako horské potoky. 

Oči planoucí zřely sílu lásky, 
doteky prastarých sil přírodních, 
a ty kaštanové vlásky 
vlály ve větru jak v mohutných síních. 

Silné pocity následovaly, 
prohloubily každý živel, 
bezstarostně ráj jim daly, 
majestátní rýmy novel. 

Až později přišel jen 
moment nekonečný, 
polibek něžný jen, 
ten okamžik bezmocný. 

Pronásledoval duše skrz svět blankytný, 
a nesl tón, v srdci rezonující, 
melodii tichou, v čase plynoucí.

Poslední slova 

Promine mi lidstvo moudré 
ty krásné chvíle nad obzorem, 
jak sedával jsem v ráji zhoubném 
a promítal si slzy vášně. 

Staneš-li se prostým darem, 
zatouláš se v zemi prašné. 
A tak promlouvám k nebesům, 
darem mým je oddanost, 
zaručuji, že svět spasím 
a projevím svou čirou ctnost. 

Jak jemná slova zkázu přivedou, 
později nastane doba zla. 
Ve sklepení sedím s tváří bledou 
nyní mi nepomůže ani dobrá víla, 
kdysi mocná, dnes v prach se rozplývá, 
rozsévá jen moudré květy. 
A tak blouzním s duší nemocnou, 
chátrám, propleten světy. 

A v nenadálé chvíli hromu 
nastal ten den očisty, 
neuvidím světlo na prahu domu, 
můj poslední výdech projde ústy. 

A tak tam visí 
projev lásky, 
neboť chvíle takto cizí 
nezachrání ani srdce krásky. 

Orchideje času 

Tu novodobou sílu hledám,  
květy orchidejí planou žárem,  
tu krásu, již já světu nedám,  
v hlavě se mi rozproudí myšlenky, 
jasné a čiré.  
 
Vždy si vzpomenu na chvíle ve starém  
městečku prostém, světu skrytém,  
na dívku, jež tiše dumá,  
rozesetá mezi řádky novinových článků.  
 
Jen tak šeptám verše matné,  
obrazy v mlze blednou, 
odkážu je na dílo slabé,  
zatímco mé myšlenky bloudí v dáli. 
 
Ať ty verše plynou dál,  
ať si v nich každý najde to své,  
já jen věřím v lásku skrytou,  
v naději silnou, snad i bájnou.  
 
Kroužím perem po papíru,  
básním, zatímco srdce plane,  
v jednoduché době smíru 
ostré hroty křesají plamen.  
 
Ty orchideje žijící věčně,  
s ohněm hrát si není moudré,  
pro dobro vlasti a mé,  
uchovám báseň na věky dlouhé.  
 
A až lidé jednou v hlíně najdou  
útržky veršů rudě psané,  
spatří též knihu v klíně  
muže ztraceného v dané době, 
navždy zapomenutého v deštivý den,  
zlomeného krutým osudem.  

Plamen zatmění

Jednou tak seděl jsem na prahu jezera, 
v očích výhled, jenž strach mi připomínal, 
strach, v němž blyštil záblesk večera, 
a tmavý plamen touhy dohasínal. 

Byly to dny, pro které bych vše obětoval, 
utíkal bych na úpatí Skalnatých hor, 
pro vášeň, jíž jsem tolik důvěřoval, 
jež spadla v tichý, chladný mor. 

Věčný plamen ladně dohoříval, 
až jeho poslední výdech zastavil čas, 
v kraji, kde verš v ozvěnách dřímal, 
šířil se chlad, jenž strávil jas. 

Jak tak sleduji tu průzračnou hladinu, 
vrhám kamínky, jež ji tříští,  
naslouchám zpěvu čisté krajiny,  
doufajíc, že plamen a vášeň snad se opět vzkřísí. 

Naposledy vydechnu a vzhlédnu 
na rudý obzor planoucí, 
vidím tu živoucí scénu, 
v níž květy chřadnoucí 
opěvují mou volbu. 

Do nitra se vkrádá chlad, 
mé rozhodnutí bylo správné –  
pochmurné, leč neodvratné.