Loupež Caravaggiova obrazu
Sicílie 17. října 1969
Je bouřlivý večer. Hromy běsní a kapky deště se v kvantech snášejí na chodník, po kterém se trochu nejistým krokem prochází neznámá osoba. Je zahalena v dlouhém černém kabátu, který splývá s temným okolím, a stejně černém klobouku, kterým se snaží zakrýt si obličej. Rychlým krokem jde po chodníku, ťape do kaluží a snaží se, jak jen může, aby se vyhnul pouličnímu osvětlení. Svoji trasu zná dobře. Na konci ulice zabočí doleva a pokračuje dále. Chce se vyhnout hlavní třídě, a tak musí oklikou menšími uličkami. Už je promočený a je mu zima, ale jeho cíl byl důležitější… Mnohem důležitější. Když se prodral přes malé a zapáchající uličky města Palerma a dostal se na větší ulici, ještě více znervózněl. Šel po chodníku, když tu se náhle zastavil. Před ním stála kaple svatého Vavřince. Rychlým, ale tichým krokem (ne že by byly přes ten liják jeho kroky slyšet) se připlížil k otevíracímu oknu na boční straně svatostánku. Zámek ještě nikdy nepáčil, ale nemůže to být tak těžké…
Sicílie 15. října 1969
Je krásný podzimní den. Simone je na cestě z obchodu, kde koupil bochník chleba, sýr a nějakou šunku či co. Byl na půl cesty domů, když tu náhle uviděl, jak z vedlejší ulice přijíždí auto. Byla to limuzína Mercedes, dost drahá, ale Simonea spíše zaujalo, že má černá skla.
,,Na co to potřebuje?“ pomyslel si Simone. Auto projelo kolem, ale najednou řidič prudce šlápnul na brzdu. Hned nato zařadil zpátečku a poměrně neohrabaně přistavil auto k chodníku, hned vedle Simonea, div ho nepřejel. V procesu navíc srazil pouliční tyčku. Zadní dveře se otevřely a z nich vykoukl muž v obleku s pistolí v ruce namířenou na Simonea.
,,Nastup“, řekl ten muž.
,,Co? Proč?!“ odpověděl zmatený Simone.
,,Dělej!“ odpověděl muž.
Simone ve zmatku přistoupil k autu a muž ho za ruku vtáhl dovnitř. Řidič šlápl na plyn a auto pokračovalo po silnici.
V autě bylo šero. Simone seděl na zadním sedadle i se svým nákupem. Naproti němu seděl ten muž v obleku…
,,Co se děje? Co po mně chcete?!“ křičel Simone.
,,Ne tak nahlas,“ odpověděl muž.
,,Já-“
,,Jsi Simone Bianchi?“ utnul ho muž.
,,Ano?“
,,A znáš Gaetana Badalamentiho?“
Simone se pousmál. Každý v Palermu zná Badalamentiho. Je to šéf sicilské mafie. Má pod palcem všechno!
,,Jistě, že ho znám!“
,,Půjčil sis od něj peníze, vzpomínáš? Jistěže ano!“
Simoneovi svitlo. Potřeboval nutně peníze na splátku bytu. Banky mu nechtěly dát půjčku, protože jim nemohl dát záruku. Musel se proto obrátit na lichváře. Nevěděl ale, že má čest se samotnou sicilskou mafií!
,,Ano… Ano, vzpomínám.“
,,Víš, že ti vypršel termín?“
,,Jaký termín?“
,,Termín, kdy jsi nám měl vrátit naše peníze i s úrokem!“
Simone mlčel.
,,Máš ty peníze tady?“
,,Tolik u sebe nenosím.“
,,A doma?“
,,No já…“
Simone ty peníze opravdu neměl. Ani u sebe, ani doma.
,,To jsem si mohl myslet. Víš, co se stává s neplatiči?“
Simone přemýšlel, jak nejlépe mohl.
,,A co kdyby…“
,,Kdyby co?“
,,Jsem vám dal něco, co má hodnotu?“
,,Jako co? Skříň tvojí babičky?“
,,Ne, to ne…. Co třeba takovou starou sošku, nebo… nebo obraz?“
,,Ty snad máš obraz, co za tebe zatáhne ten dluh?“
,,Zatím ne.“
,,Tak co? Krádež? Na to ty nemáš.“
,,Dejte mi týden!“
,,Tos uhod. Týden! Za tu dobu nám frnkneš!“
,,Čtyři dny?“
,,Dva.“
,,Dobře, dobře dva.“
Muž si povzdechl.
,,Dobře… ech…dva dny. Máš dva dny na to, abys nám splatil dluh.“
,,Jo.“
,,Jestli to do dvou dnů nesplatíš, tak si nás nepřej!“
,,Dobře.“
,,Ještě ti zavoláme a domluvíme se na detailech.“
Muž pootočil hlavu a zakřičel: ,,Zastav!“
Řidič prudce dupnul na brzdu a auto zastavilo. Muž otevřel dveře a Simone vyskočil ven. Muž na něj ještě zavolal: ,,Hej! Tohle sis tu zapomněl!“ a vyhodil Simoneovu tašku s nákupem na chodník. Taška dopadla na zem a její obsah se vysypal na cestu.
Sicílie 17. října 1969
Po poměrně dlouhém čase stráveném páčením zámku se mu konečně podařilo dostat dovnitř kaple. Rozhlédl se. Nikdo nikde. První, kdo tu po něm přijde, bude uklízečka asi v 6 ráno. Rozhlédl se po kapli. Všude kolem byla výzdoba. Musel ovšem najít něco, co má hodnotu a co může vzít s sebou. Uviděl sošku asi z dob středověku. Byla ovšem moc velká a těžká. Jeho zrak nakonec stanul na obraze visícího na zadní stěně. Slyšel o něm. Byl to obraz ,,Adorace“ od umělce Caravaggia. Důležité ale bylo, že měl nesmírnou hodnotu. Přistoupil k němu, sundal ho ze zdi a svým nožíkem ho začal opatrně vyřezávat. Nespěchal. Po asi půl hodině bylo plátno venku. Sroloval ho a už chtěl zase prchat, ale pak si uvědomil, že není moc chytré přenášet tak cenné dílo v tak velkém dešti. Neměl se sebou žádný igelit nebo něco, čím by obraz ochránil před vodou. Ale musel něco vymyslet! Pak si všiml modlitební rohože. Byla dost velká na to, aby v ní přenesl celé plátno. Opatrně rolici vložil do rohože a zabalil ji. Musí to stačit. Rohož s plátnem vyhodil z okna napřed. Rohož spadla do bahna, ale jinak byla v pořádku. Vyskočil za ní, popadl ji a utíkal pryč od kaple. Vybíral si zase menší uličky, protože muž v dlouhém černém kabátu, kloboukem a kobercem v ruce rozhodně není podezřelý. Snažil se jít rychle, ale už tak těžká rohož, ještě k tomu nasáklá vodou, mu práci dost ztěžovala. Když byl asi pět ulic daleko od katedrály, našel si telefonní budku vedle nemocnice. Rohož s plátnem opřel o budku a zavolal na mu již známé číslo.
,,Halo?“
,,To jsem já, Simonne.“
,,Tak přece ses ozval, hehe. Máš ty prachy?“
,,V podstatě jo.“
,,Fajn, ehh. Kde jsi?“
,,Volám z budky vedle nemocnice.“
,,Jasně. Už za tebou jedou.“
,,Dobř-“
Z telefonu se ozvalo hlasité ,,ťuk“ a pak už bylo slyšet jen pípání.
Simone se podíval na telefon a bručel: ,,On mě s tím praštil!“
Vylezl z budky a místo něj tam postavil rohož. Už tak nepršelo, ale stejně by mohla promoknout. Vypadalo to docela komicky, když stál vedle budky, jakoby ten muž čekal, až si ta rohož zavolá. Simone netrpělivě přešlapoval z místa na místo, když tu se v dálce ozval chrastivý motor auta.
,,Konečně,“ zabručel.
Po chvíli se zpoza rohu vynořil malý náklaďák, který snad ukradli z nějaké zaprášené stodoly. Najel na obrubník a zastavil vedle Simonea. Vystoupili z něho dva muži silné postavy.
,,Máš to?“ ptal se jeden.
,,Jo, mám,“ odpověděl Simone a otevřel dvířka budky, ze které vytáhl svůj lup.
,,To je ono? Skrz na skrz promočený koberec?“ zeptal se druhý.
,,Eheh, ne ta rohož. To, co je srolované v ní,“ odpověděl Simone, zatímco nesl rohož k náklaďáku.
,,Ukaž, já ti s tím pomůžu,“ řekl první, zřejmě pobaven Simoneovou slabostí.
Rohož strčili do auta, kde ji oba muži opatrně rozbalili. Díky bohu bylo plátno nepoškozené. Jen okraje byly možná trochu navhlé, ale nic závažného. První muž, který už na první pohled vypadal, že o umění naprosto nic neví, se zeptal:
,,Takže… stačí to?“
,,Vždyť to je Ade- Ada- ehh,“ přemýšlel druhý.
,,Adorace,“ odpověděl Simone, který stál opodál. Už mu začínala být zima.
,,Každopádně to má nesmírnou hodnotu,“ řekl ten druhý.
Obraz pečlivě uschovali do kryté korby náklaďáku. Oba nasedli do auta a nastartovali motor. Ten druhý, co seděl za volantem, se obrátil na Simonea se slovy: ,,Považujte váš dluh za splacený.“
Pak se odmlčel a zadíval se na jeho sako, které bylo celé promočené a od bláta. ,,Na. Kup si něco na sebe,“ řekl a podal mu asi 200 dolarů v hotovosti.
Simone ještě nikdy neměl tolik peněz najednou a také ještě nikdy neviděl americké peníze.
,,Díky.“
,,Není zač. Poslyš, pokud bys chtěl práci, víš komu máš zavolat,“ řekl mu ten druhý.
,,To určitě,“ řekl mu Simone.
,,Jen si to rozmysli,“ řekl ten druhý. Nechtěl se už déle vybavovat, a tak šlápl na plyn a odjel.
Byl pěkný pozdní večer, na ulici ještě stále byly stopy po silném dešti a po chodníku kráčela osoba v dlouhém zabláceném kabátu, která se vracela domů.
,,Od 17. října 1969 uplynulo již padesát let, ale obraz nazvaný Adorace, dílo nesmírné hodnoty, se stále pohřešuje.“ – Lidovky.cz
