Náboženství a věda

Příběh první: 

Mám najít kořeny lineární rovnice 2x+4=x-1

K nalezení kořene rovnice si separuji proměnou nalevo a čísla napravo x= -5

a rovnici podělím koeficientem u  a zjišťuji, že x=-5

Tímto jsem nalezl jednoprvkovou množinu řešení K={-5}

Příběh druhý: 

Zjistil jste, že máte teplotu, takže se objednáte u svého praktického lékaře, kterého v domluvený termín navštívíte. Lékař se vás zeptá na nějaké další obtíže, potom vypláznete jazyk a řeknete: ,,Áááááá!“ Lékař konstatuje, že vám nic není, a jdete domů. 

Příběh třetí: 

Erikovi se líbí Aneta, proto se Erik zeptá Pavlíny, která se s oběma baví, jaké má zájmy a podobně. Pavlína řekne, že Anetu baví fotbal, ráda hraje šachy a zajímá se o psychologii, kterou by později také chtěla studovat.  Erik si pustí některé rozhovory s prof. Cyrilem Höschlem o strachu. Pan profesor Erika zaujme, a proto zorganizuje přednášku pro celou školu, přičemž osloví Anetu, že se ptal svých přátel, kdo se v těchto věcech vyzná, a přátelé mu pochopitelně doporučili Anetu, a proto ji žádá o pomoc s otázkami pro pana profesora.  

Aby přednáška byla připravená, několikrát se sejdou v kavárně Daniel, kde se o Anetě dozví spoustu dalších věcí a ona o něm.  Zjistí třeba, že Anetu i jeho baví podobné seriály. Proto si od té doby píšou typy na nové a jakmile vyjde nová série, vždycky se na ni oba těší. Postupem času se sblíží natolik, že spolu začnou chodit.  

Ať se vám tomu chce věřit nebo ne, tak spolu vydrží i dlouho po škole a dneska spolu mají 2 děti. Uznávám, že by začátek tohoto článku mohl leckoho uvést v omyl, že hodlám porovnávat výstřednost v negativním slova smyslu výše napsaných příběhů, tak navzdory tomu bych rád uvedl na pravou míru skutečné téma vztahu vědy a náboženství. Toto téma jsem si vybral, protože jsme ho dostali za úkol do hodin občanské výchovy a zaujalo mě natolik, že bych se o něj s vámi chtěl podělit. K tomu, abychom dovedli odpovědět na otázku Jaký je vztah vědy a náboženství? , musíme vědět, co náboženství a věda vlastně znamenají. V tom nastává první problém, protože jak tomu bývá ve většině oborů mimo exaktní vědy, tak existují různé definice, a proto se jistě najde spousta lidí, se kterými se rozejdu hned na začátku.  

Přesto se pokusím definovat tyto pojmy co možná nejobecněji, aby se do nich vlezlo maximum nejrůznějších názorů. 

Náboženství – náboženství v následujících odstavcích chápejme jako přesvědčení o existenci nadpozemské entity, která poskytuje lidem řád, jakým způsobem nebo v jakých mezích žít a jednat. 

Věda – vědou rozumíme oblast lidské činnosti, jejíž závěry vyplývají z racionálních a dokazatelných důvodů. 

Dále definujme racionální postup, který chápejme jako postup (racionální metodu), kdy: 

1. Má předem definované cíle.

2. Jeho jednání je motivováno co možná nejefektivnějším nalezením cíle.

Není těžké se přesvědčit o tom, že výše uvedené příběhy splňují naše podmínky pro racionální postup – byla nám zadána rovnice s cílem nalezení jejího kořene (bod A) a zároveň jsme k tomu použili ekvivalentní úpravy, které přímočaře vedly k našemu cíli. Podobně to je i u příkladu s lékařem, jehož kroky se snaží zjistit příčinu vaší teploty.  Přesto bychom se mohli ptát , jaký je smysl toho, abychom hledali kořen rovnice nebo aby lékař nalezl příčinu vaší teploty. Tady se naše odpovědi můžou různit a ani vlastně nejde o to, jaký důvod za tím vidíme. Třeba bychom mohli říct, že důvodem, proč ten kořen rovnice hledáme, je prostě správná odpověď na otázku paní učitelky nebo, že lékař hledá odpověď, protože je za toto hledání placený. 

V jiné situaci by zas platilo třeba to, že důvodem nalezení kořene by bylo zjištění výpočtu nějakého praktického problému ze života nebo jednoduše snaha lékaře vám pomoci. Podstatné však je to, že tento obecnější důvod, například vydělat peníze, může pokrývat více situací, ať to je vyšetření lékařem nebo sázka v loterii, stejně jako ze stejného důvodu odpovídáte učitelům v dějepise, fyzice anebo chemii – prostě chcete správně odpovědět učiteli, abyste měli dobré známky. 

Podobně bychom se mohli ptát po smyslu výdělku peněz a smyslu tohoto smyslu. Smyslem racionálních postupů s cílem výdělku co nejvíce peněz by mohlo být v evoluční výhodě oproti ostatním a tím zajistit rozšíření své genetické informace.  

Už slyším námitky, že bohaté rodiny přece nemývají veliký počet dětí, přesto nicméně jednak investují do úspěšnosti svých dětí – placení kvalitních škol (typické spíše než u nás v USA, kde bývají soukromé školy častější), podpora těch zájmů, které je můžou rozvíjet (ZUŠky, sport…). Takže z evolučního hlediska tu smysl vydělat co nejvíce peněz je a i kdyby čtenář pokládal právě počet dětí za klíčový, tak se ptejte sami sebe, proč jíte víc než musíte, ačkoliv nemáte hlad a není nedostatek jídla? Vždyť jídlo zrovna nepotřebujete, a přesto vám mozek káže jíst co nejvíc, protože se ten mozek vyvinul v době, kdy to mělo smysl, stejně jako mozek lidí a třeba i lidí, kteří nemají dětí káže vydělat hodně peněz – být materiálně zabezpečený, protože právě toto zabezpečení bylo nutné k přežití dětí minulých generací, nezávisle na vaší rodinné situaci dnes. 

Co kdybychom se ale ptali dál, co kdybychom se ptali po tom, jaký smysl má třetí příběh, jaký smysl má zalíbení Erika do Anety.  Jistě, evoluce, ale jaký je smysl evoluce?  

To už je velice složitá otázka, přesto bych nabídl odpověď, která mě napadla, byť rozhodně netvrdím, že je správná, přesto alespoň pobídne k zamyšlení – když se podíváme na jakýkoli příběh v přírodě, ve kterém nutně nefigurují živé entity – třeba pobřeží sestávající se z různých materiálů a mořskou vodu – v takto nastíněném prostředí po nějaké době vlivem přílivu a odlivu a vody samotné zaniknou některé materiály dříve tvořící to pobřeží, jelikož nemají vhodné fyzikální a chemické vlastnosti pro to, aby v té vodě vydržely. 

Podobně to však je i u živých organismů – kdybyste mě hodili někam doprostřed Sibiře, jistě bych zanedlouho zemřel a stejně jako kámen, který se rozpustil ve vodě bych zanikl kvůli skutečnosti, že nemám vhodné vlastnosti pro splnění podmínek daného prostředí. Naopak bych přežil v prostředí našeho podnebného pásu, pro který je mé tělo evolucí stvořeno, stejně jakoby bylo v jakési evoluci neživých entit po čase utvořen materiál, který vyhovuje podmínkám ve kterých je. 

Mohli byste říct, že kámen nevnímá jako já, přesto se zamysleme k čemu to mé vnímání vlastně je. Není k tomu, abych dokázal rozlišit mezi tím co mě bolí, co nebolí, kdy se před spolužáky ztrapním, kdy ne a podobně? A není přesně toto vlastnost, jejíž smysl je opět ukryt v tom, jestli zaniknu aneb nezaniknu?  

Kdybych totiž vnímal „špatně“ a nevadila mi bolest, zanedlouho dopadnu podobně jako bych teď, jak jsem dopadl na Sibiři právě kvůli vlastnosti, v tomto případě kvůli vnímání, které nevyhovuje zadaným podmínkám přežití, což už je ale obdoba naší paralely s kamenem. Potom by ale existoval smysl evoluce, který by opět platil pro více dějů a aktérů na jevišti přírody. Nejen živých organismů, ale i jeho neživých entit. Podobně bychom mohli docházet k obecnějším smyslům dějů ve vesmíru.  

Je dobré si povšimnout třeba toho, že čím obecnější smysl hledáme, tím se jedná o těžší otázku, a navíc k tomu nejobecnějšímu smyslu všeho nelze dojít racionálním postupem – kdybychom chtěli najít nejuniverzálnější cíl všeho činění racionálním postupem, museli bychom z definice racionálního postupu znát cíl onoho nejfundamentálnějšího smyslu, což by ale znamenalo spor s tím, že hledáme nejfundamentálnější cíl, jelikož by existoval obecnější, a proto se k němu nelze dobral racionálním postupem. Neznáme-li tento nejobecnější smysl, potom smyslu pozbývají i dílčí smysly evoluce a vlastně čehokoli co bychom činili. 

Potom se zamysleme, co bychom dělali, kdybychom nemohli najít důvod našeho činění. Co bude dělat detektiv, který neví, co má vyřešit? Nebude dělat nic?  I to by šlo, přesto však právě tato možná vlastnost v našich hlavách zanikla, protože nevyhovovala evolučním podmínkám, kdy kdybych příliš přemýšlel, co dává spíš smysl, jestli bojovat nebo utéct tváří tvář hladovému tygrovi, brzy by mě zabil, a proto lidé a vlastně vše živé koná typicky ne proto, že by znalo smysl toho činění, ale protože se zachovala genetická informace jen těch mozků, které se rozmnožily a rozmnožit se mohly jen ty, které se prostě rozhodly, aniž by znaly příčinu svého boje či útěku před tygrem.  

Podobně to vidím i se smyslem života – celý život bychom nad ním mohli přemýšlet, ale u konce života bychom zjistili, že tohle určitě nebyl jeho pravý smysl a přestože jsme se k jeho smyslu nedostali, neznamená to, že by byl život bezcenný. Z výše uvedených úvah bychom měli náboženství chápat jako lidmi vytvořený systém zásad, které mají člověku dát nejelementárnější smysl a řád života, tolik potřebný k jimi domnívané smysluplnosti. Dále z výše uvedeného vyplývá, že věda nemůže nalézt nejobecnější smysl všeho, a tedy i našich životů.  

Proto náboženství a věda budou stát vedle sebe a ne proti sobě tak dlouho, jak dlouho náboženství dovede přenechat dílčí důvody vědě, stejně jako věda přenechá ty nejobecnější otázky lidského bytí náboženství. Přesto se hranice, co věda dovede a náboženství nedovede zodpovědět bude čím dál víc blížit k hraně vědy, k nalezení nejfundamentálnějšího smyslu všeho. S tím se vědci i představitelé náboženství budou muset neustále učit žít, budeme se to muset učit i my.  

Zdroje: