Strašidelná povídka – 8. díl

Telefonát

Už byl zase pátek. S Davidem jsme si psali a každý den jsme se potkali někde na chodbě školy. Večer předtím jsme si psali, že se těší na zítřek, protože půjde s kamarády na pivo. Bylo mu sice necelých devatenáct, ale podle některých jeho historek pil jak duha…

Někdy kolem šesté mi napsal, že nebude aktivní, ale že se určitě později ozve. Nijak moc jsem to neřešila, udělala jsem si úkoly, zacvičila si a šla se koukat na seriál – taková moje večerní rutina. Do seriálu jsem se zažrala, vůbec jsem nevěděla, kolik je hodin. Někdy kolem půlnoci mi začal David volat. Přiopilým hlasem mi povídal, jak moc si to v hospodě s přáteli užil a že mě někdy vezme s sebou. Vlastně jsem ani nevěděla, co mu na tohle říct. Pořád něco povídal a já mu občas ani nerozuměla. „Hele, mám tě fakt rád. A vlastně ses mi líbila ještě předtím, než jsme se poznali. Jsi fakt zajímavá holka, ale být tebou bych si nenechával otevřené okno… No nic, jedeme teď s kámoškou k ní, tak se ti ozvu ráno. Ahoj,“ vyhrkl ze sebe bez nadechnutí.

Odložila jsem telefon, vypla jsem počítač, lehla si a snažila se zpracovat, co se to právě stalo. Vážně se mi teď přiznal, že je doopravdy můj stalker? Hbitě jsem vstala a zavřela si okno. Modlila jsem se ke všem možným bohům, aby se mu ta jeho kamarádka líbila víc než já. V hlavě jsem se uklidňovala slovy „Když máš svého stalkera, něco znamenáš.“, ale vůbec mi to nepomohlo.