Strašidelná povídka – 5. díl

VÍCE ČASU…

            Hodiny ubíhaly, všichni řešili jen jedno. Já jim nic vysvětlovat nehodlala, chtěla jsem na Davida přestat myslet. To mi ale ani on sám nechtěl dovolit. V hodině mi přišla zpráva:

            Zdravíčko, nemáme dnes po škole čas?

Dlouho jsem si jeho zprávu neotevírala a přemýšlela, jak (a jestli vůbec) se vymluvím. O přestávce jsem se odhodlala mu napsat, že chvilinku bych měla. Reagoval do pár vteřin a naplánoval nám procházku v parčíku poblíž školy. Řekla jsem si, že už jsem opravdu asi paranoidní a zapomněla na všechny ty noční děsy. Vždyť byl fajn, proč bych se ho bála.

            Své nejlepší kamarádce jsem řekla, že se s ním mám po škole setkat, aby alespoň někdo věděl, kde jsem. Ona reagovala celkem klidně, ale upozornila mě na fakt, že je starší a silnější, ať si dávám pozor. Samozřejmě že si budu dávat pozor, nejsem hloupá. David mi napsal ještě několikrát v průběhu dne a já čím dál tím víc nabývala dojmu, že jsem se fakt jen zbláznila a všechno to byly jen hodně reálné noční můry.

            Po škole jsme se tedy setkali před brankou a šli spolu do parčíku. Povídali jsme si, bylo to fajn. Sedli jsme si na lavičku a všimla jsem si u něj jedné zvláštnosti, kterou jsem ještě snad u nikoho neviděla. Sedl si na lavičku tak, že strčil jednu nohu pod opěradlo a seděl obkročmo – jako na koni. Všímala jsem si, jak se přibližuje, tak jsem se vždycky nějak nenápadně zavrtěla a posunula se od něj dál.

            Povídalo se s ním příjemně, povídali jsme si o všem. Smáli jsme se skoro pořád, ale já už musela odejít. Když jsem řekla, že už musím jít domů, pošeptal mi do ucha: „ Jsem rád, že spolu trávíme více času…“ Více času… Vždyť jsme spolu donedávna netrávili žádný čas… nebo snad ano?